Jak jsem zažila účinky lesních lázní na vlastní kůži

Do lesa jsem chodila celý život a dvacet let jsem pracovala v přírodě jako včelařka. Když jsem poprvé slyšela o lesních lázních, klidně bych si mohla říct: "A to jako někdo potřebuje? Do lesa si přece zajdu sama." Pak jsem je ale zažila na vlastní kůži a zjistila, že být v lese a opravdu v něm být, nemusí být totéž.

Lesní lázně jsou způsobem vědomého pobytu v přírodě, při kterém zpomalujeme a prostřednictvím smyslů obracíme pozornost k sobě i ke krajině kolem nás. Když jsem je poprvé zažila, překvapilo mě, jak odlišná může být taková zkušenost od obyčejné procházky lesem – přestože jsem v přírodě trávila velkou část svého času.

"Do lesa si přece zajdu sama."

Neměla jsem tušení, že něco takového jako lesní lázně existuje. A umím si představit, že kdyby mi je někdo před pár lety nabídl, možná bych se tomu i pousmála.

V přírodě jsem velmi často, minimálně od doby, co jsem vylezla z puberty. Dvacet let jsem pracovala jako včelařka a o včely se starala na plný úvazek. V sezóně jsem u nich trávila celý den a pak se sbalila a šla ještě do lesa.

Proto dnes dobře rozumím reakcím lidí, kteří se mě na lesní lázně ptají:

"A to jako někdo potřebuje? Do lesa si zajdu sama."

To je pravda. A je dobře, když to lidé dělají sami od sebe.

Pobyt v přírodě na nás působí, i když jsme jen na zahradě, jdeme se projít nebo se projedeme na kole. Já sama si chůzí zpracovávám stres, myšlenky i plány. A když jdu dost dlouho, postupně to všechno zmizí a prostě jen jdu.

To je skvělé. A dlouho jsem si s tím naprosto vystačila.

Pak přišlo první "aha"

Když jsem se přihlásila do kurzu lesní terapie, přišlo pro mě velké "aha".

Tady je něco jinak.

Metodika Nature Journey vychází mimo jiné z konceptu japonského shinrin-yoku neboli lesní koupele. Pracuje s vědomým zapojováním smyslů a pozornosti při pobytu v přírodě. Dalším z jejích stavebních kamenů je ekopsychologie a zahrnuje také poznatky z psychologie, neurovědy a hlubinné psychologie.

Právě ekopsychologie pro mě byla velkým objevem.

Člověk by si možná řekl, že jako někdo, kdo dvacet let pracoval se včelami a byl v každodenním kontaktu s přírodou, bude její principy dobře znát.

Paradoxně tomu tak nebylo.

Ekopsychologie se začala formovat na začátku devadesátých let minulého století na pomezí psychologie a ekologického myšlení. Nezajímá ji jen to, jak příroda působí na člověka, ale dívá se na vztah mezi člověkem a prostředím jako na vztah obousměrný.

A právě tady jsem začala nacházet pojmenování pro něco, co jsem jako včelařka dlouhé roky prožívala.

Při práci se včelami se neustále dotýkáte stavu životního prostředí. Řešíte včelí pastvu, změny v krajině a stále častěji také úhyny včelstev. Dlouhé roky jsem se tak potýkala s něčím, co jsem neuměla pojmenovat. Bylo to jen na úrovni pocitů a s nimi spojených emocí. Ekopsychologie to nazývá enviromentálním stresem.

Teprve setkání s ekopsychologií mi pomohlo lépe pochopit, co vlastně prožívám a proč se mě stav prostředí, ve kterém žijeme, tak hluboce dotýká.

Najednou mi začalo dávat smysl, jak moc je všechno provázané.

"Opřete se o strom a nedělejte nic."

Součástí kurzu byla praktická část, kterou jsme procházeli v souladu s ročními obdobími. A právě tam jsem poprvé zažila lesní lázně na vlastní kůži.

Nevěděla jsem, co od nich čekat.

Byl podzim. První pozvánka, kterou jsme dostali, zněla:

"Opřete se o strom a nedělejte nic."

Pět minut jsem stála opřená o strom a za zády lehce vnímala jeho kůru.

Moje tělo se uvolnilo.

Najednou zmizela všechna očekávání a s nimi i napětí, které jsem v sobě měla. Bylo mi dobře.

Pamatuji si, že mě tehdy napadlo:

Co to bylo za kouzlo?

Dnes už vím, že o žádná kouzla nejde. Byla jsem jednoduše přítomná a začala jsem vnímat, co se při tom děje s mým tělem. Zastavila jsem se.

Vždyť tohle v lese dělám normálně…

V lese jsme tehdy strávili asi tři hodiny, přestože jsme prošli poměrně krátkou trasu. Byla nás skupina lidí, kteří se navzájem neznali. Viděli jsme se poprvé.

Naše lektorka nám dávala jednoduché pozvánky k zapojování smyslů.

Například:

"Zaposlouchejte se do krajiny. Jaké zvuky slyšíte?"

Člověka snadno napadne: Vždyť to přece dělám úplně přirozeně, když přijdu do lesa.

Jenže tentokrát to bylo jiné.

A v čem?

Byla tam vědomá pozornost a bezpečný prostor, který naše průvodkyně vytvořila. Nemusela jsem se v tu chvíli o nic jiného starat. Měla jsem jediný úkol – opravdu poslouchat.

Po několika minutách cinkla zvonečkem a pozvala nás zpět. Nemusela jsem ani hlídat čas na mobilu.

Uvědomila jsem si, jak velký rozdíl to pro mě je.

Když jsem v lese sama, často mi hlavou běží myšlenky:

Kolik je hodin? Neměla bych se už vrátit? Co se to tam děje? Kdo jde?

Jsem v lese, ale moje pozornost je zároveň na mnoha jiných místech.

Tady, po několika pozvánkách jsem najednou byla velmi přítomná a klidná.

A potom se začalo dít ještě něco, co jsem vůbec nečekala.

Najednou jsem byla součástí skupiny

Začala jsem jinak vnímat ostatní lidi.

My lidé se samozřejmě vnímáme pořád. Ale není to stejné jako ve chvíli, kdy jsme opravdu přítomní.

Jsem spíše introvert a skupinové akce moc nevyhledávám. V kolektivu jsem si často připadala trochu jiná.

Jenže tady jsem najednou cítila, že jsem součástí skupiny.

A bylo mi v tom dobře. Tak jak jsem.

Během lesních lázní se střídá rytmus pozvánek a sdílení toho, co jsme zažili. Sdílení je dobrovolné. Člověk může zůstat jen sám se sebou a je to naprosto v pořádku.

Za běžných okolností bych to nejspíš udělala právě tak.

Tady se ale ve skupině postupně začala objevovat zajímavá dynamika a sounáležitost, kterou jsem do té doby neznala.

Bylo mi s těmi lidmi dobře.

V čem jsou tedy lesní lázně jiné?

Pro mě je právě tohle podstatou lesních lázní.

Není to akce, při které by si člověk "ulítával do výšin blahem". Spíš naopak.

Stojíte pevně nohama na zemi a jste si toho plně vědomi.

Vnímáte svoje tělo. Vnímáte, co slyšíte, vidíte, cítíte. Vnímáte krajinu kolem sebe. A možná začnete jinak vnímat i lidi, se kterými právě jste.

Postupně můžete pocítit, že jste součástí místa, ve kterém se nacházíte.

To pro mě byl ten rozdíl.

Do lesa jsem chodila celý život. Ale při lesních lázních jsem poprvé zažila, jaké to je, když nemusím nikam dojít, nic vyřešit ani hlídat čas. Někdo jiný na chvíli držel bezpečný prostor a já jsem mohla jednoduše vnímat.

A možná jsem je tehdy potřebovala víc, než jsem si myslela

Na svůj první retreat jsem přijela po šesti letech doma s dětmi.

Přijela jsem jako máma navyklá přemýšlet nad tím, jak dobře udržet chod rodiny. S otázkami, jak to doma beze mě zvládnou. A také s obavami z toho, kdo tam bude, co budu muset dělat, co říkat a jestli mě někdo nebude hodnotit.

Možná i proto pro mě bylo tak silné zjištění, že najednou nemusím nic.

Mohla jsem jen poslouchat. Vnímat. Být.

První lesní lázně pro mě byly zážitkem a zároveň něčím, co mělo velký přínos pro mou psychiku. Proměnily také způsob, jakým jsem potom sama chodila do přírody.

To, co jsem roky dělala intuitivně, najednou dostalo jiný rozměr a smysl.

A možná právě proto dnes rozumím oběma stranám.

Člověku, který řekne: "Do lesa si přece můžu zajít sám."

Ano, můžete. A choďte.

Ale zároveň už z vlastní zkušenosti vím, že jít do lesa s průvodcem a na chvíli se mu opravdu odevzdat, nejsou vždycky úplně stejné věci.